Familiární riziko dětské mozkové obrny?

Dětská mozková obrna je relativně známý pojem jak v rámci odborné tak i široké veřejnosti. Jde o poškození nezralého - vyvíjejícího se mozku, které se projeví různým - a různě závažným - narušením především pohybových funkcí. Onemocnění stále nedokážeme vyléčit, proto je velké množství úsilí vynakládáno především na prevenci této diagnózy. Dětská mozková obrna je považována za onemocnění získané - na základě určitého zásahu (byť tento mohl proběhnout ještě před narozením). Podle klasického pohledu by tak genetické faktory měly být z možných příčin dětské mozkové obrny zcela vyřazeny. V literatuře ale najdeme náznaky, že tomu tak zřejmě není. Existují studie, které informují, že určité genetické varianty/mutace mohou k rozvoji dětské mozkové obrny potenciálně predisponovat. Nová epidemiologická studie týmu norských vědců pak jasně ukazuje, že v rodinách s výskytem dětské mozkové obrny je riziko opakování této choroby výrazně zvýšené.

Dětská mozková obrna (zkráceně DMO) je označení pro široce definované poškození nervového systému, především pak motorických (pohybových) složek (Carroll a Mays, 2011). DMO je široce známa jako choroba získaná - tedy choroba, na jejímž vzniku se podílejí zevní faktory, které narušily do té doby normálně probíhající vývoj nějakého orgánu. Konkrétně v případě DMO je příčinou poškození vyvíjejícího se centrálního nervového systému (CNS) - ať již v období před narozením (prenatálním obdobím), těsně po narození (postnatálním obdobím) nebo v období časově souvisejícím s porodem (perinatálním obdobím) (Kraus, 2011). Mezi vypozorované příčiny rozvoje DMO u dítěte patří nedonošenost, nitroděložní opoždění růstu plodu, nízká porodní hmotnost, nedostatek kyslíku v době během porodu či před ním a samozřejmě také traumata či jiné výše nejmenované porodní komplikace (Zoban, 2011).

Diagnóza DMO zastřešuje velké množství různých klinických obrazů (pravděpodobně) stejné choroby. Postižení nervového systému se nejčastěji projevuje obrnou - parézou, která může postihnout jednu až všechny čtyři končetiny. Obrna bývá často doprovázena ztuhlostí končetin - spasticitou. Ta nemusí být ovšem přítomna vždy, naopak se mohou vyskytnout další svalové či pohybové abnormity (ataxie, dystonie apod.) (Carroll a Mays, 2011; Kraus, 2011). Děti a dospělé s DMO nejvíce trápí právě narušená pohyblivost, která zahrnuje i obtíže v komunikaci, narušení sociálních vztahů a v neposlední řadě i bolest (Süssová a Šáchová, 2011).

Ani v 21. století stále neumíme léčit příčinu a DMO zcela vyléčit. Naše možnosti jsou tak omezeny na rehabilitaci a mírnění příznaků, v krajních případech třeba i za cenu operačního řešení (Süssová a Šáchová, 2011; Zoban, 2011). Do budoucna se v souvislosti s léčbou DMO uvažuje například o možnosti terapie pomocí kmenových buněk; v současné době je ale tento přístup stále jen na úrovni experimentální terapie a na potenciální široké klinické využití si budeme muset ještě nějaký čas počkat (Carroll a Mays, 2011).

Jak již bylo zmíněno výše, pohled na možné příčiny DMO se postupně mění - genetická predispozice (alespoň pro vybrané typy/případy DMO) je z mnoha pohledů již dnes považována za pravděpodobnou (Kruer et al., 2013).

Podívejme se na možné genetické souvislosti DMO z populačního hlediska. Nová studie norských autorů (Tollnes et al., 2014) pracuje s velmi rozsáhlým souborem z norského zdravotního registru, který čítá více jak 2 milionů osob. Konkrétně šlo o vybrané osoby narozené v Norsku mezi lety 1967 a 2002, tedy 1.991.625 jedináčků a 45.116 párů dvojčat (tedy 2.036.741 jedinců celkem). Vědci identifikovali celkem 3.649 případů DMO u narozených dětí, což činí 1,8 případu DMO na 1.000 živě narozených dětí. U dvojčat byla tato četnost dokonce vyšší - celkem 5,1 případu na 1.000 živě narozených. Vědci dále zjistili, že pokud se u jednoho z dvojčat již DMO rozvinul, potom u druhého dvojčete bylo riziko rozvoje DMO až 15x vyšší.

V rodinách, kde se již dítě s DMO narodilo, prokázali vědci vyšší riziko opakování této diagnózy. Pro příbuzné prvního stupně (tj. rodiče, sourozence či děti postižené osoby) bylo riziko opakování DMO celek 6-9x vyšší nežli v rodinách bez výskytu DMO. Konkrétně u rodičů s diagnózou DMO bylo riziko narozené potomka se stejnou diagnózou 6,5x vyšší. Veškerá rizika byla nezávislá na pohlaví.

Výsledky této studie nás opět nutí podívat se na problematiku DMO mnohem komplexněji. Role DMO jako "čistě získané choroby" bez jakýchkoliv genetických příčin bude určitě muset být přehodnocena. V literatuře sice najdeme studie, které poukázaly na možnou souvislost určitých genetických mutací a rozvoje DMO - např. pro gen KANK1  (Kruer et al., 2013), ovšem další možné (a očekávatelné) souvislosti zůstávají neprozkoumané. Zmiňovaná epdiemiologická studie norských vědců, provedená na velkém populačním souboru jasně ukazuje opodstatněnost dalšího pátrání po konkrétních genetických faktorech, které se predispozici k rozvoji DMO nepochybně podílejí.

Autor: MUDr. Antonín Šípek

Líbil se Vám tento článek? Doporučte jej svým známým.

Použité zdroje:

Could the cause of cerebral palsy run in the family? http://www.medicalnewstoday.com/articles/279624.php

Původní studie:

Toll?nes, M.C., Wilcox, A.J., Lie, R.T. et al. Familial risk of cerebral palsy: population based cohort study. BMJ. 2014 Jul 15;349:g4294. doi: 10.1136/bmj.g4294.

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4099475/

Literatura:

Carroll, J.E., Mays, R.W. (2011) Update on stem cell therapy for cerebral palsy. Expert Opin Biol Ther. 11(4):463-71.

Kraus, J. (2011) Dětská mozková obrna. Neurol. praxi 12(4):.222–224

Kruer, M.C., Jepperson, T., Dutta, S., et al. (2013) Mutations in ? adducin are associated with inherited cerebral palsy. Ann Neurol.74(6):805-14.

Süssová, J., Šáchová, I. (2011) Péče o pacienty s dětskou mozkovou obrnou v dospělosti. Neurol. praxi. 12(4):254-255

Zoban, P. (2011) Dětská mozková obrna z pohledu neonatologa. Neurol. praxi. 12(4):225–229.