Genetická predispozice pro lenost

Genetická informace výrazným způsobem ovlivňuje životy živých organizmů. Kromě tělesných, morfologických fenotypových znaků, nám genetika do určité míry ovlivňuje i chování. V oblasti zájmu výzkumných týmů tak byly například "geny" pro agresivitu nebo pro sklony ke vzniku různých typů závislostí (např. na nikotinu, alkoholu a podobně). Nyní se skupina vědců z USA zaměřila na jinou (nejen lidskou) vlastnost a to lenost. Zkoumali speciálně vyšlechtěnou skupinu „fyzicky aktivních“ a „líných“ potkanů a jejich genetické profily následně porovnali. Výsledkem studie je identifikace 36 různých genů, jejichž varianty by mohly být potenciálně asociovány s typem chování, které opravdu neoplývá velkou spontánní fyzickou aktivitou. 

Lenost je z pohledu biologie a medicíny poměrně obtížně uchopitelný pojem. Spontánní pohybová aktivita je u různých živočichů i lidí samozřejmě různá, přičemž v potaz je třeba brát hned celou řadu různých faktorů (Kreuser et al., 2013). Malé děti, které neustále někde pobíhají, mají samozřejmě vyšší spontánní aktivitu než průměrný senior. Z hlediska medicínského však snížená spontánní fyzická aktivita, běžně označitelná za lenost, může být důležitým příznakem různých patologických stavů. Kromě běžných situací, jako jsou například akutní infekční choroby, či úrazy spojené s bolestí, které naši spontánní aktivitu vždy spolehlivě utlumí, nacházíme také zvláštní choroby, kde je určitá forma „lenosti“ vedoucím příznakem. Patří sem například tzv. narkolepsie – porucha spánku spojená se záchvaty nadměrné spavosti, která vede k opakovanému  imperativnímu (nucenému) usínání i v průběhu dne (Benca, 2007). Takovéto usínání ovšem není způsobeno „leností“ či nadměrnou únavou. Jde o komplexní neurologickou poruchu spánku (řazenou mezi tzv. hypersomnie), která vyžaduje neurologické sledování a příslušnou léčbu (Benca, 2007).

Dalším případem „lenosti – nelenosti“ jsou například komplexní vývojové poruchy, zahrnující různé formy dyslexie či dokonce autismus. Děti s těmito obtížemi jsou často mnohem méně aktivní nejen při učení a ve škole ale i v běžném životě, přičemž jejich komplexní obtíže nelze svádět na „pouhou lenost“, neboť i zde jde o známý patologický stav, byť často obtížně diagnostikovatelný (Gwernan-Jones a Burden, 2010).

Existují ovšem i stavy, kde lze určitou lenost a klinické obtíže dávat do trochu jiných souvislostí. Například souvislost lenosti a obezity je v běžném životě zmiňována často. Jak je to ale doopravdy? Existuje celá řada studií, které se této problematice věnovaly, a naprostá většina z nich došla ke stejnému závěru. „Línější“ (respektive méně aktivní) děti měly v dlouhodobém sledování významně vyšší sklony k rozvoji obezity (Kreuser et al., 2013). Přestože jde o zdánlivě „jasnou, studie nevyžadující“ asociaci, je potřeba se na celou problematiku dívat z komplexnějšího hlediska. Příčiny původní lenosti jsou přeneseně vlastně i příčinami následné obezity. Nejen dětská obezita je výrazným a stále rostoucím problémem, neboť je spojena s celou řadou různých zdravotních komplikací a to nejen pohybových, ale třeba i s chronickými alergiemi, astmatem a v pozdějším životě samozřejmě i s metabolickými a kardiovaskulárními chorobami (Chapman a Salome, 2013; Kreuser et al., 2013).

Nelze se tedy příliš divit, že obecné příčiny takovéto lenosti, která nás vede ke gaučovému stylu života, jsou dnes v centru zájmu některých vědeckých týmů. Například týmu amerických vědců, který studoval genetickou predispozici k lenosti na potkanech a své výsledky nedávno publikoval (Roberts et al., 2013).

Pro své pokusy si vědci vybírali potkany dle jednoduchého mechanizmu – podle doby, kterou každodenně dobrovolně trávili běháním v kolečku. Následně bylo po vyhodnocení této dobrovolné aktivity vybráno 26 nejaktivnějších a 26 nejlínějších potkanů. Obě tyto skupiny vědci nechali křížit mezi sebou po celkem 10 generací, až získali dvě speciální linie. Tyto linie pak mezi sebou vědci dále porovnávali, například stran tělesné stavby, či počtu a struktury mitochondrií v kosterních svalech. Nejdůležitější byly ovšem rozdíly, které vědci odhalili na genetické úrovni. Identifikovali totiž 36 různých genů, jejichž různé varianty by mohly hrát potenciální roli při determinaci vůle k dobrovolnému pohybu (Roberts et al., 2013).

V tuto chvíli vědci prozatím neznají přesnou funkci vytipovaných genů, další výzkum bude proto nesmírně důležitý. Chroničtí lenoši by se ale neměli radovat – potenciální genetická predispozice totiž není (podobně jako v jiných psychogenetických aspektech) neovlivnitelná a nemůže tedy sloužit jako univerzální výmluva. Naše chování je ovlivňováno mnoha dalšími faktory, například výchovou a zažitými vzory. Rizika plynoucí z obezity jsou přitom jasná a rozhodně nikterak lákavá. Zkusme na to pomyslet, až budeme mít příště chuť prolenošit celý den na gauči.

Autor: MUDr. Antonín Šípek

Líbil se Vám tento článek? Doporučte jej svým známým.

Použité zdroje:

MedicalNewsToday: Genetic Predisposition Could Lead To Laziness

Text studie:

Roberts, M.D., Brown, J.D., Company JM et al. (2013) Phenotypic and molecular differences between rats selectively-bred to voluntarily run high versus low nightly distances. Am J Physiol Regul Integr Comp Physiol. Online first.

Literatura:

Benca, R.M. (2007) Narcolepsy and excessive daytime sleepiness: diagnostic considerations, epidemiology, and comorbidities. J Clin Psychiatry. 68 Suppl 13:5-8.

Gwernan-Jones, R, Burden, R.L. (2010) Are they just lazy? Student teachers' attitudes about dyslexia. Dyslexia. 16(1):66-86.

Chapman, D.G., Salome, C.M. (2013) Lifestyles of the fat and lazy. Clin Exp Allergy. 43(1):2-4.

Kreuser, F., Kromeyer-Hauschild, K., Gollhofer, A. et al. (2013) "Obese Equals Lazy?" Analysis of the Association between Weight Status and Physical Activity in Children. J Obes. 437017. (online)