Jak uživit lidstvo

Hlavy doprava, hlavy doleva jak na povel - tak vypadá tribuna při sledování tenisového duelu dobrých hráčů, kdy výměny jdou do desítek. Kdyby diskuse mezi propagátory ekologického zemědělství a moderních agrotechnologií probíhala na stadionu, vypadalo by to podobně. Jenže nejde o starořecká rétorická cvičení, ale o velmi vážný a velmi komplikovaný problém. Jeho základem je soubor kvantitativních veličin: počet lidí na naší planetě, optimální norma výživy, kapacita zdrojů, faktor jejich využití a distribuce produktů. Zdroje jsou v podstatě dva geologické - pevná zem a vodní nádrže - a jeden fyzikální (prozatím) - sluneční energie.

Je velkou chybou, když se diskuse omezuje jen na zemědělství. Vodní nádrže - zejména moře - zajišťují značný zdroj lidské potravy, v některých částech světa dokonce převažující. Nastupuje jejich kladná i záporná úloha pro budoucnost. Moderními metodami lze značně zvýšit produktivitu vodních nádrži, například v Africe. Dokonce na takovém projektu spolupracují čeští odborníci. Získává se nejen rostlinná potrava, ale hlavně živočišná, zejména ryby, která je v chudých oblastech úzkým profilem. Přitom vhodně volené postupy nejen neškodí přírodě (jako lov volně žijících zvířat), ale dokonce mohou zužitkovat obtížné odpady. Klíčový úkol je přesvědčit místní obyvatele a naučit je správným postupům. Nezanedbatelné je nebezpečí komerční monopolizace.

Na záporné straně je dnes hlavně nadměrný rybolov, který ohrožuje kapacitu moří v produkci lidské potravy. Zejména v tomto směru se významně projevují tzv. socio-ekonomické faktory. Omezení rybolovu nezbytné pro uchování klíčových rybích populací (tresky, tuňáci, kytovci a pod.) naráží na sociologické problémy v přímořských oblastech.

Teprve po střízlivém hodnocení té „vodní" části, je možno začít rozebírat onu „suchozemskou", tedy zemědělství. Obvykle se rozděluje na kalkulace dostupné a zemědělsky využitelné plochy a vstupů. Těmi jsou „dary přírody" - uhlík, voda a minerální látky - a energie ze zdrojů lidských. Pečlivé kalkulace, které již prováděl Norman Borlaug, ukazují, že ony přírodní zásobovači nestačí a člověk je musí podpořit. Jde hlavně o minerální látky a v poslední době se přidává i voda. Zato zvyšování kysličníku uhličitého je pozitivním faktorem.

K těmto ryze materiálním kalkulacím přistupují nyní i další úkoly - vyrovnat se s klimatickými změnami. Nikoli postupem „poručíme větru,dešti", ale střízlivým monitorování a extrapolací probíhajících změn vedoucí k racionálnímu hledáním „co s tím nadělat".

Takto zhruba vypadá hřiště pro věcný duel návrhů na optimální způsob zemědělství. Především by měli zůstat mimo hru a jít si trénovat na stěnu všichni, kdo neoblomně věří na „jedinou správnou cestu", ať je to ta napravo nebo nalevo. V této soutěži se už sehrálo bezpočet zápasů, takže se podíváme na poslední z nich. Patří sem duel K.W.T Gouldinga z Rothamstedské výzkumné základny v Anglii a A.J. Trewavase z Univerzity v Edinburghu (http://www.agbioworld.org/newsletter_wm/index.php?caseid=archive&newsid=2) s americkou skupinou z Michiganu (Renewable Agric. Food Sys. 22, 86-108 - http://www.organicvalley.coop/fileadmin/pdf/organics_can_feed_world.pdf ).

Podobně jako již citovaný Borlaug diskutují problém živin. Omezenost jejich přírodních zdrojů ukazuje nejlépe úrodnost půd získaných klučením tropických deštných lesů. Nejprve půda poskytuje výbornou úrodu, ta však postupně klesá a nakonec zemědělci půdu opustí a vyklučí další část lesa. Nejpalčivější jsou zdroje dusíku. Ekologičtí zemědělci obvykle spoléhají na organické hnojení, což je soubor chlévské mrvy a fixace dusíku některými plodinami. Angličtí zemědělci takto běžně hospodaří aniž se nazývají „ekologičtí", prostě proto, aby snížili cenu vstupů. Jenže „ekologické" výnosy obilnin jsou v průměru 0,8 - 0,5 běžných a navíc mají asi třikráte větší výkyvy. Aby se vyrovnaly konvenčním, muselo by na hektar pole připadnout hnoje od 3,5 kusů dospělého skotu. V Anglii je to 1:1, v USA 0,5:1. Zajistit dostatek organického hnojiva by globálně vyžadovalo šestkráte zvýšit stav dobytka - jenže čím ho uživit? Tak se kruh uzavírá.

Fixace dusíku rostlinami je velmi variabilní zdroj podle regionu, počasí, typu půdy a podobně. Dále jde o jeho využitelnost pro zemědělský produkt, která je též velmi variabilní, neboť záleží na synchronizaci mineralizace takto do půdy vneseného dusíku a jeho potřeby plodinou. Lze nepochybně očekávat, že šlechtitelé zvýší účinnost fixace dusík zeleným hnojením. Pokud by však použili transgenosi, ekologičtí zemědělci by takové odrůdy stejně nesměli použít.

Dalším probléme jsou škůdci. Odhaduje se, že mají na svědomí 10% až 30% ztráty světové sklizně. Zemědělství přenáší plodiny mezi ekologicky rozdílnými oblastmi - kukuřice a brambory do Evropy - a pěstuje je v monokultuře na velkých plochách. To vede k rozvoji škůdců a vzniku nových. Ještě za našich dědů byla Ostrinie nubilalis nezajímavá a neškodná můrka, o které sedláci ani nevěděli, že existuje. Dnes náš největší škůdce kukuřice. O bázlivci zavlečeném z Ameriky raději nemluvě. Jak může ekologický zemědělec proti nim bojovat? Bt kukuřici nesmí, insekticid nesmí - síťka na motýly není řešení. S originálním přišel jeden vyznavač zeleného náboženství na ministerské komisi: nepěstujme kukuřici, je to zavlečená rostlina!

Čísla jsou neúprosná: v roce 1950 svět produkoval 692 milionů tun obilnin pro 2,2 miliardy lidí. V roce 1992 byla produkce 1,9 miliardy tun pro 5,6 miliard lidí - a to při pouze jednoprocentním vzestupu plochy orné půdy. To dokázaly nové odrůdy, průmyslová hnojiva a pesticidy. Očekává se nárůst populace na 9 miliard a k disposici je pouze 1 až 1,5 miliardy hektarů orné půdy. Bez použití nových odrůd, včetně transgenních, průmyslových hnojiv rozumně kombinovaných s pesticidy, toho nelze dosáhnout.

Zůstává však jeden faktor, který frustroval i Borlauga: distribuce potravin. Kontrast boje s obezitou a boje s hladem ovšem GMO ani žádný pesticid nevyřeší.

Autor: Prof. Jaroslav Drobník