Paraziti u člověka

Parazitizmus je jedním ze základních možných vztahů mezi dvěma různými organizmy. Parazit žije na úkor svého hostitele, kterému škodí, nikoliv ovšem natolik (aspoň většinou), aby jej rovnou zahubil (což by bylo nežádoucí i pro samotného parazita). Své parazity má samozřejmě i člověk a parazity způsobené infekce nejsou ničím zvláštním, ani v rozvinutých zemích s pokročilými hygienickými návyky a vyspělým zdravotnictvím. Organizmů, které (více či méně) parazitují v některém svém stádiu na člověku je obrovské množství. Udělejme si proto alespoň krátký přehled o jedné skupině těchto parazitů - a to sice o skupině parazitických červů, kterým se v odborné terminologii též říká helminti.

Helminti jsou specifická skupina parazitických červů, kteří mohou napadat i člověka. Skupina je to velmi rozsáhlá, má přibližně okolo 10 000 zástupců (Szilágyiová, 2006). Problematika parazitických červů je s lidstvem i historií medicíny propojena od nepaměti, vždyť i jeden z klasických symbolů medicíny - Asklépiova hůl obtáčená hadem - je možná jen vyobrazení prastarého (leč v endemických oblastech dodnes používaného) způsobu léčby infekce zvané drakunkulóza, kterou způsobuje vlasovec medinský (Dracunculiasis medinensis), v průběhu kterého je tenký červ odstraňován z  podkoží navíjením na dřívko (Greenaway, 2004). Přestože si v našich podmínkách dnes pod slovech "nákaza" parazitického červa většinou nevybavíme, celosvětově stále představují helmintózy obrovský problém (především v rozvojovějších zemích světa). Počet osob, různým způsobem infikovaných některým z helmintů, je odhadován na 3,5 miliardy (!) (Stejksal, 2005).

V našich podmínkách se jistě sekáváme s mnohem menším počtem parazitických červů, přesto je i tak výběr "bohatý". Setkáváme se u nás se zástupci obou kmenů a to sice ploštěnců (Platyhelminthes), kam patří například tasemnice a dále hlístů (Nemathelminthes), kam patří například právě různí vlasovci (Szilágyiová, 2006). Stále častějším fenoménem mohou být nákazy tropickými červy - získané a importované v průběhu cestování do exotických oblastí (Förstl et al., 2002c).

Nákazy helminty jsou ve většině případů chronickými infekty, v průběhu kterých obecně jen po krátkou dobu nebo až po dlouhých letech dochází k akutním a nebezpečným projevům onemocnění. Je vždy ale třeba mít na paměti, že řada z těchto infekcí (nejsou-li včas odhaleny a léčeny, což zejména v prostředí rozvojových zemích může být obtížné, ne-li zcela nemožné) může končit i fatálně (Stejksal, 2005).

Tasemnice

Tasemnice jsou zástupci kmene ploštěnců a patří k nejdelším helmintům vůbec, jejich délka dosahuje dokonce několika metrů. Člověk se typicky nakazí požitím tepelně nevhodně zpracovaného masa mezihostitele, které obsahuje infekční stádium parazita, označované jako cysticercus (lidově "boubel"). V zažívacím traktu pak dochází k další fázi vývoje parazita, dospělý červ parazituje v tlustém střevě a může dosáhnout až několika metrové délky a přežívat po mnoho let. Nejznámějšími zástupci jsou tasemnice bezbranná (Taenia saginata), jejímž mezihostilem je skot a dále tasemnice dlouhočlenná (Taenia solium), jejímž mezihostilem je prase (domácí či divoké). Kromě morfologických rozdílů mezi oběma tasemnicemi je třeba zmínit fakt, že mezihostitelem tasemnice dlouhočlenné může být ve vzácných případech i člověk (což je jistě nebezpečnější, neboť se ve svalovině, CNS, v oku, či v jiné tkáni napadeného začne tvořit boubel), což označujeme jako cysticerkózu (Förstl et al., 2002a; Stejskal, 2005; Szilágyiová, 2006).

Enterobióza (Oxyuriáza)

Roup dětský (Enterobius vermicularis) patří mezi zřejmě nejznámější helminty. Tento drobný hlíst je oproti tasemnicím učiněný trpaslík, vždyť jeho délka dosahuje jen několik milimetrů (více u samiček). Životní cyklus roupa je velmi jednoduchý, člověk se infikuje pozřením vajíčka, přenos je často usnadněn nedokonalou hygienou, často i v rámci jedné rodiny či kolektivu. Dospělý parazit žije v tlustém střevě, samotná nákaza jen málokdy s sebou nese vážnější komplikace (vycestování červíků mimo střevo do dalších orgánů), nicméně k určitému dyskomfortu vede zejména v noci, kdy samičky roupa vylézají z análního otvoru, aby v jeho okolí nakladly vajíčka (což vede k opakovanému svědění), která jsou velmi nakažlivá a snadno se šíří i vzduchem. I v současné době jde v ČR o relativně rozšířenou infekci (Förstl et al., 2002b; Szilágyiová, 2006).

Askarióza

Škrkavka dětská (Ascaris lumbricoides) patří rovněž mezi hlísty. Od roupa se liší nejen svou velikostí (samička může dosahovat až 50cm), ale i složitostí svého cyklu a množstvím možných vedlejších projevů askariózy. Také zde je cyklus zahájen pozřením vajíčka škrkavky (kontaminovaná potrava či voda - hnojení lidskými výkaly apod.). Ze žaludku však miniaturní larvální stádia pronikají nejprve do krevního oběhu a usazují se na relativně netypickém místě - v plicích - teprve když škrkavka povyroste - dostane se díky kašlacímu reflexu ven z plic dýchacími cestami, aby mohla být následně spolknuta a dosáhla tenkého střeva, kde dospělí jedinci již zůstávají. Sama infekce je často bezpříznaková, nicméně masivní infekce škrkavkami může vést až k obstrukci či dokonce perforaci střeva, škrkavky mohou pronikat do pankreatu, žlučovodů či do žlučníku, ale mohou se dostat i výše, například i do hltanu a následně do úst, či skrze Eustachovu trubici až do oblasti středouší. Člověk se také relativně snadno může nakazit škrkavkou kočičí či škrkavkou psí (Toxocara canis, T. cati), toxokaróza ale u člověka vede jen k přechodným a mírným obtížím (Stejskal, 2005; Szilágyiová, 2006; Álvarez-Solís et al., 2012).

Trichinelóza

Svalovec stočený (Trichinella spiralis) je hlístice, která způsobuje trichinelózu - což je klinicky nebezpečná helmintóza. Člověk se nakazí požitím nedostatečně tepelně upraveného masa nakaženého zvířete (v našich podmínkách šlo dříve o divoká prasata), následuje střevní fáze onemocnění, kdy se larvy krátkou dobu vyvíjejí v zažívacím traktu člověka a mohou způsobit intermitentní zažívací obtíže. Poté ale následuje mnohem nebezpečnější - svalová fáze, v průběhu které larvy migrují do svalů (včetně např. srdečního), kde se opouzdřují a vyvolávají leckdy silné bolesti. Léčba pokročilé trichinelózy může být velmi obtížná. (Bruschi a Murrell, 2012; Stejskal, 2005; Szilágyiová, 2006).

Motolice

Mezi motolice patří celá řada parazitů z kmene ploštěnců s velmi složitým vývojovým cyklem a často s mnoha mezihostiteli. V našich podmínkách se může vyskytnou např. fasciolóza - vyvolaná motolicí jaterní (Fasciola hepatica), která parazituje ve žlučových cestách a kterou se nakazíme požitím např. špatně omyté zeleniny. Schistozomóza (či bilharzióza) je typicky tropické onemocnění, vyvolávané různými druhy tropických motolic. Známá je zejména tzv. močová schistozomóza, vyvolaná krevničkou močovou (Schistosoma haematobium), kterou se člověk může nakazit samotným pobytem v kontaminované vodě (larvy pronikají skrze kůži). Dospělci žijí v cévách okolo močového měchýře, mohou migrovat přímo do močových cest a způsobují výrazné obtíže s močením, někdy chronická bilharióza vede až ke vzniku karcinomu močového měchýře. (Stejskal, 2005; Szilágyiová, 2006).

Další parazitické hlístice

V tropických oblastech se setkáme s celou řadou dalších rodů a druhů parazitických hlístů. Za zmínku stojí jistě následující:

Ancylostoma duodenale a Necator americanus parazitují (podobně jako škrkavka či roup) ve střevě, na rozdíl od výše uvedených ale způsobují invazivní infekci s významným krvácením a představují tak pro člověka o poznání větší riziko. Člověk se může nakazit prostým kontaktem s vlhkou půdou, ve které se v endemických oblastech často vyskytují larvy těchto hlístic. (Albonico et al., 1998; Stejskal, 2005; Szilágyiová, 2006).

Další nebezpečné zástupce hlístic najdeme mezi vlasovci. Vlasovec mízní (Wuchereria bancrofti) je na člověka přenesena vektorem (různé druhy komárů). Vlasovec mízní parazituje (jak název napovídá) v mízním systému a vede k poruše lymfatické cirkulace s následným vznikem mohutných, tuhých otoků v postižené části těla (sloní nemoc - elefantiáza).
Vlasovec oční (Loa Loa) naopak typicky napadá oko (typicky hned pod spojivkou) a způsobuje významné záněty. (Stejskal, 2005; Szilágyiová, 2006).

Posledním, velmi rozšířeným zástupcem hlístů, je tenkohlavec lidský (Trichuris trichiura), který způsobuje nepříjemné průjmové onemocnění v tropickém i subtropickém pásmu po celém světě (Förstl et al., 2002c).

Autor: MUDr. Antonín Šípek

Líbil se Vám tento článek? Doporučte jej svým známým.

Použitá literatura:

Albonico, M., Stoltzfus, R.J., Savioli, L. et al. (1998) Epidemiological evidence for a differential effect of hookworm species, Ancylostoma duodenale or Necator americanus, on iron status of children. Int J Epidemiol. 27(3):530-7.

Álvarez-Solís, R.M., Vargas-Vallejo, M., Orozco-Barrientos, G. et al. (2012) Erratic migration of Ascaris lumbricoides to the scrotum. Bol Med Hosp Infant Mex. 69(6):570-574.

Bruschi, F., Murrell, K.D. (2002) New aspects of human trichinellosis: the impact of new Trichinella species. Postgrad Med J. 78(915):15-22.

Förstl, M. Čermák, P., Čermáková, Z. et al. (2002) Dva případy onemocnění tasemnicí. Interní medicína pro praxi. 9:457-459.

Förstl, M. Čermák, P., Čermáková, Z. et al. (2002) Roup dětský. Pediatrie pro praxi. 3:111-113.

Förstl, M. Čermák, P., Čermáková, Z. et al. (2002) Tenkohlavec lidský. Interní medicína pro praxi. 4:199-201.

Greenaway C. (2004) Dracunculiasis (guinea worm disease). CMAJ. 170(4):495-500.

Stejskal, F. (2005) Současná léčba helmintóz. Klin Farmakol Farm 19:111–115.

Szilágyiová M. (2006) Parazitárne ochorenia - Aktuálne poznatky Via pract. 3(11):515–517.