Pelizaeusova-Merzbacherova choroba

Pelizaeusova-Merzbacherova choroba patří mezi dědičné metabolické poruchy způsobené abnormálním metabolizmem myelinu -  tzv. leukodystrofie. Jde o chorobu vázanou na pohlavní chromozom X – tím pádem jsou typicky postiženi převážně muži. Stupeň postižení má velkou variabilitu a v průběhu života se zřetelně mění. V popředí stojí postižení centrálního nervového systému, například abnormální pohyby očních bulbů, postižení psychomotorického vývoje, ataxie a některé poruchy hybnosti. Do dnešního dne neumíme Pelizaeusovu-Merzbacherovu chorobu kauzálně léčit – v popředí je tak pouze podpůrná léčba, například pečlivá rehabilitace.

Leukodystrofie patří do velmi široké skupiny dědičných metabolických poruch (DMP), tedy chorob, u kterých jsou narušeny vybrané metabolické dráhy a dochází tak k nerovnováze v tvorbě či naopak odbourávání některých látek (Fernandes et al., 2008). Konkrétně u leukodystrofií je abnormální metabolizmus myelinu, což je klíčová součást tzv. bílé hmoty v centrálním nervovém systému (CNS). Leukodystrofie se manifestují rozličnými neurologickými problémy (které mají původ v poškození CNS), například opožďováním či regresem duševního vývoje, poruchami motoriky, či třeba rozvojem křečových stavů (Perlman a Mar, 2012). Mezi leukodystrofie patří například X-vázaná adrenoleukodystrofie, Krabbeho globoidní leukodystrofie, metachromatická leukodystrofie a Pelizaeusova-Merzbacherova choroba (Fernandes et al., 2008). A právě Pelizaeusově-Merzbacherově chorobě se budeme v tomto článku věnovat podrobněji.

Pelizaeusova-Merzbacherova choroba byla poprvé popsána německým neurologem Friedrichem Christophem Pelizaeusem v roce 1885 (Pelizaeus, 1885) a později nezávisle také německým neuropatologem a psychiatrem Ludwigem Merzbacherem v roce 1910 (Merzbacher, 1910). Příčina této choroby byla zjištěna až mnohem později – ve 20. století. Kauzální gen pro tuto chorobu je lokalizován na dlouhém raménku pohlavního chromozomu X (Xq22.2) a jeho označení je PLP1 (proteolipid protein 1 gene) (Yamamoto a Shimojima, 2013). Dnes již víme, že pod klinický pojem Pelizaeusova-Merzbacherova choroba lze zahrnout více různých chorob (způsobených defekty různých genů) – známých obecně jako hypomyelinizační leukodystrofie (zúčastněné jsou například geny SPG2, PMLD1, SPG44, GJC2) (Hobson a Garbern, 2012).

Věnujme se dále, ale klasické formě Pelizaeusovy-Merzbacherovy choroby. Jelikož je tato choroba vázaná na pohlavní chromozom X – tvoří většinu postižených muži (potažmo chlapci), neboť mají za normálních okolností pouze jeden chromozom X (karyotyp 46,XY); ženy (s karyotypem 46,XX) vystupují jako přenašečky. Zodpovědný gen PLP1 má 7 exonů, kóduje protein o celkové délce 277 aminokyselin se 4 transmembránovými doménami. Je exprimován především v oligodendrocytech (což jsou gliové buňky v CNS). Kromě mutací v PLP1 genu se patologicky mohou projevit také jeho duplikace, nebo dokonce triplikace (Yamamoto a Shimojima, 2013).

Klinické projevy  Pelizaeusovy-Merzbacherovy choroby jsou velmi variabilní. Choroba trvá dlouhé roky, některé příznaky mohou být rozeznány již v relativně časném věku. K hlavním projevům patří abnormální pohyby očních bulbů (horizontální nystagmus), neurologické projevy charakteru ataxie či různých choreo-atetotických pohybů, dochází k narušení duševního vývoje, objevuje se výrazná svalová hypotonie a mimo neurologické příznaky lze zmínit také skoliózu či laryngeální stridor (Hobson a Garbern, 2012; Yamamoto a Shimojima, 2013).

Pro diagnostiku choroby je důležité neurologické vyšetření včetně zobrazovacího vyšetření CNS – typickou známkou je hypomyelinizace v T2 obraze při vyšetření CNS magnetickou rezonancí. Diagnózu v rodině potvrdí molekulárně genetické vyšetření (Hobson a Garbern, 2012; Yamamoto a Shimojima, 2013).

Pelizaeusova-Merzbacherova choroba je prozatím bez známé kauzální léčby. Postiženým může pomoci pouze léčba symptomatická – například rehabilitace, časná stimulace či chirurgické zákroky k řešení stridoru či skoliózy. V rodinách s výskytem Pelizaeusovy-Merzbacherovy choroby je (v případě identifikace genového defektu) možná cílená prenatální diagnostika (Hobson a Garbern, 2012; Yamamoto a Shimojima, 2013).

Autor: MUDr. Antonín Šípek

Líbil se Vám tento článek? Doporučte jej svým známým.

Literatura:

Fernandes, J., Saudubray, J. M., van der Berge, G. et al. (2008) Diagnostika a léčba dědičných metabolických poruch. 1. vydání. Praha: Triton, 607 s.

Hobson, G.M., Garbern, J.Y. (2012) Pelizaeus-Merzbacher disease, Pelizaeus-Merzbacher-like disease 1, and related hypomyelinating disorders. Semin Neurol. 32(1):62-7.

Lin, W., Popko, B. (2009) Endoplasmic reticulum stress in disorders of myelinating cells. Nat Neurosci. Apr;12(4):379-85.

Merzbacher, L. (1910) Eine eigenartige familiärhereditäre Erkrankungform (Aplasia axialis extracorticalis congenita). Zeitschrift für die gesamte Neurologie und Psychiatrie, 3:1-138.

Pelizaeus, F. (1885) Über eine eigenthümliche Form spastischer Lähmung mit Cerebralerscheinungen auf hereditärer Grundlage (Multiple Sklerose). Archiv für Psychiatrie und Nervenkrankheiten, Berlin, 16:698-710.

Perlman, S.J., Mar, S. (2012) Leukodystrophies. Adv Exp Med Biol. 724:154-71.

Yamamoto, T., Shimojima, K. (2013) Pelizaeus-Merzbacher disease as a chromosomal disorder. Congenit Anom (Kyoto). 53(1):3-8.